Doba potřebná k pozorování účinků stanovené dávky
Někteří praktikující, kteří se původně léčili autopaticky svépomocí a výsledky v samoléčbě neměli uspokojivé, mě občas kontaktovali ke konzultacím. Všímám si, že často dělají stejnou chybu – dopředu si nestanoví jednu důležitou veličinu související s dávkováním autopatického preparátu, a to minimální dobu potřebnou k pozorování účinků nastavených tří parametrů dávkování. Někteří lidé s ní při volbě dávkování vědomě nebo i nevědomě operují, ale je tu část lidí, kteří ji buď přehlížejí, nebo jejímu určení nepřikládají takový význam, jaký si podle mých zkušeností zaslouží.
Minimální dobu k pozorování lze jinými slovy popsat jako nejkratší období, které je třeba předem vymezit při používání dané kombinace ředění, metody přípravy a četnosti podávání, aby bylo možné zaregistrovat změny chronických potíží těla a mysli, dlouhými lety trvání hluboce zakořeněných. Podle vývoje v uplynulé době se následně rozhodujeme o dalším postupu v dávkování do budoucna. Obecně lze říct, že čím je vitalita léčeného nižší a čím déle jeho potíže trvají, tím delší dobu na pozorování celostního vývoje si musíme stanovit k tomu, abychom mohli účinnost daného dávkování dobře posoudit a na základě toho zvolit další postup.
„Kamenem úrazu“ samoléčby u těch praktikujících, kteří už po prvních pár aplikacích preparátu nemají uspokojivé výsledky, bývá do určité míry pochopitelná netrpělivost a snaha „urychlit účinky“ autopatie především tím, že potenci už po prvních pár dnech ukvapeně navyšují. To často vede k překročení ředění do úrovně, v níž preparát s vitální silou jedince už nerezonuje. Aby se takovému unáhlenému jednání předešlo, je třeba si minimální dobu na pozorování účinků dávkování dopředu nadefinovat a držet se jí, protože účinky správné potence se u chronických stavů často projevují až po nějaké době její pravidelné aplikace.
Dalším, o něco méně častým jednáním v této situaci bývá, že lidé při samoléčbě z nedočkavosti mění příliš brzy metodu přípravy. Takové rozhodnutí považuji za méně škodlivé než zmíněnou ukvapenou změnu potence, protože jakákoliv zvolená technika přípravy při správném ředění přináší alespoň nějaké pozitivní účinky – vysoko potencovaná informace z těla léčeného má vždy celostní působení.
Obecně vnímám zkracování předem stanovené doby na pozorování účinků zvolené potence jako vliv, který při léčbě chronických stavů přináší výrazně víc škody než užitku. Pokud se množství vody neponechá adekvátně dlouhou dobu na stejné úrovni, není možné celostní vývoj správně vyhodnotit podle Heringových zákonů. Takové jednání většinou nevede k udržitelným dlouhodobým výsledkům v léčbě.
Při samoléčbě k těmto unáhleným krokům na základě momentálního pocitu dochází dokonce i u zkušených poradců (s mnoha jsem v úzkém kontaktu na konzultacích), kteří si při léčení vlastní osoby počínají v rozporu s tím, co jinak běžně doporučují svým známým nebo klientům. Je to pochopitelné – nemají od sebe sama potřebný odstup, nadhled, jsou příliš emočně zainteresováni, chybí objektivnější posouzení vlastního celostního vývoje, které by vedlo k určení optimálního postupu v dávkování. To není z mé strany žádná výtka. Není z těchto důvodů výjimečné, že sami poradci konzultují případy své vlastní osoby s kolegy v oboru, kteří jim nastaví plán léčby.
Jakým způsobem u případů stanovuji minimální dobu k pozorování účinků zvolené kombinace ředění, četnosti a metody přípravy? Rozlišuji tři kategorie.
Krátká doba, 1–5 dnů
Stanovíme ji především u náhle vzniklých stavů, kterými mohou být nachlazení, horečka, úraz, psychické vypětí, nespavost, únava, otrava jídlem. U akutního zhoršení chronických symptomů. Při řešení dlouhodobých potíží metodou z prány. Také ji můžeme stanovit v některých případech, kdy se vracíme na potenci, kterou už jsme v minulosti úspěšně používali – konkrétní potence není vitální síle neznámá, a tak reakce na opakované podání bývá někdy rychlejší než u potencí, které člověk v minulosti ještě neměl.
Střední doba, 6–21 dnů
Dopředu si ji určíme při sestavování dávkování pro chronické stavy jak vysokých a středních vitalit, tak ale i část případů nízkých vitalit u dětí. Do této kategorie spadá většina případů chronických nemocí těla a mysli, s nimiž se běžně setkáváme.
Dlouhá doba, 21 dnů a delší
Sem řadím závažné dlouhodobé stavy související například s onkologickými, neurologickými a velmi těžkými psychickými potížemi. Typicky to bývají lidé nízké vitality, až s desítkami let trvajícími problémy. Také lidé přes 75 let se středně vážnými dlouhodobými nemocemi jako jsou revma, zažívací těžkosti, cukrovka, migrény a mnohé jiné chronické disharmonie.
Uvažování o dřívější změně potence před uplynutím stanovené doby lidem v poradně nedoporučuji. K takovému kroku se uchýlíme s klienty naprosto výjimečně při nepříznivém celostním vývoji, jdoucím několik dní po sobě v rozporu s Heringovými zákony léčby. To ovšem neznamená, že by takovéto celostní zhoršení bylo vyvoláno autopatií. Je to dáno tím, že mezi vitální silou léčeného a preparátem nedochází k rezonanci a stav se vyvíjí tak, jako by si člověk autopatii nedělal. Je také důležité nezaměňovat tento neblahý vývoj s tzv. „homeopatickým zhoršením“, které bývá naopak pozitivním předpokladem k dobrému celostnímu vývoji v budoucnu a poznáme ho podle určitých specifik, která si lze kdykoliv připomenout z autopatických učebnic.
Význam dodržení stanovené minimální doby na pozorování celostního vývoje ilustrji na konkrétním případu z poradny:
Žena 60 let s více jak deset let starou zkušeností s autopatií. Už roky si ale preparáty nedělala, navzdory původní povzbudivé zkušenosti, a po delší době zhoršování svého stavu začala se samoléčbou následovně:
Udělala si AP 1,5 l z nevařené sliny. Necítila účinky a už druhý den proto navýšila na 3 l, kde změnila zároveň metodu na slina var a takto preparát aplikovala necelý týden. Potom navýšila na 5 l a vzápětí po pár dnech ještě na 8 l. Její zdravotní stav se k lepšímu nijak nezměnil.
Kontaktovala mě k telefonické konzultaci a přála si usměrnit podle jejích slov „chaotické počínání“ v dávkování. Pro potřebu toho, na co bych rád poukázal, není potřeba jít v popisu případu příliš do detailů.
Měla cukrovku, brala prášky 3x denně po dobu 15ti let.
Trápila ji veliká únava, často byla i celý den „nepoužitelná“.
Měla ztučnělá játra a s tím pravděpodobně související opakované bolesti v podžebří.
I několikrát za týden se objevily omezující bolesti různých kloubů, které trvaly vždy několik dní, než trochu polevily.
Všechny tyto neduhy byly letité.
Doporučené dávkování:
Po dobu dvou týdnů (to je minimální doba na pozorování) dělat 3 l, 1x za dva dny a střídat dech var (DV) a dech bez varu (D).
Další dva týdny 4,5 l, stále obden a zachovat střídání DV a D.
Kontrola k vyhodnocení účinků dávkování proběhla za víc než měsíc.
V prvních dvou týdnech na třech litrech nezaregistrovala žádné odchylky od běžného kolísání dlouhodobého stavu.
Až na počátku čtvrtého týdne léčby, neboli v druhém týdnu po navýšení na 4,5 litru, začala pociťovat změny. Všimla si, že hodnoty glykémie byly celkově výrazně nižší než v posledních letech. Dokonce vysadila prášky na cukrovku, což v minulosti přinášelo vždy zhoršení, tentokrát zlepšená glykemie naopak vydržela a cítila se prý fantasticky. Po dalším týdnu se raději k užívání prášků zase vrátila. Při občasných vyšších hodnotách cukru v krvi už nebývala tolik unavená jako dřív.
Od druhého týdne užívání 4,5 litru se už neobjevila ani jednou obtěžující bolest v podžebří.
Druhý týden na 4,5 litrech se také začala snižovat intenzita i četnost bolestí v kloubech zhruba o 50 % a přestala užívat léky na bolest. Doporučil jsem vyměnit lahvičku už po měsíci vzhledem k výraznému posunu oproti původnímu stavu před léčbou a pokračovat stále ve 4,5 litrech, obden, DV a D.
V průběhu dalších měsíců proběhly ještě tři kontroly. Samovolně snížila množství léku na cukrovku o dvě třetiny, výjimečně jí zabolel nějaký kloub ve snesitelné míře. Když docházelo ke stagnaci nebo drobným propadům, velmi opatrně jsme navyšovali potenci, osvědčovaly se jí mírné změny o 0,5 l.
Všimněme si, že k pronikavým účinkům čtyřapůllitrové potence došlo až po více než týdnu její pravidelné aplikace. Kdybych dobu na pozorování účinků doporučil na začátku léčby kratší, například jen pět dní nebo týden, změny k lepšímu by se nestihly projevit a nedověděli bychom se tak, že potence 4,5 litru bude pro ni do budoucna vhodná. V minulosti se klientka při samoléčbě na těchto úrovních ředění sice už pohybovala, ale nedala žádné z použitých potencí dostatek času k tomu, aby se změny na těle mohly projevit. Rychle navyšovala, což mělo za následek, že nezaznamenala jakékoliv zlepšení. Doba, kterou dala na pozorování nastavených účinků třech parametrů (potence, intervalu a metody přípravy) byla pouze pár dní, což se později prokázalo jako nedostačující.
Stanovení dostatečně dlouhé doby k pozorování účinků dílčích potencí je velmi důležité především při používání strategie léčby tzv. postupného navyšování, kterou často v poradně doporučuji. Klientovi v takovém případě naplánuji projít do kontrolní konzultace více úrovněmi ředění. Na kontrole potom vyhodnotíme, jaké změny symptomů jednotlivé potence (v kombinaci se zvolenou metodou a četností přípravy) v dané době vyvolaly a jaký budou mít potenciál při pokračující léčbě nebo udržování zdraví do budoucna.
Vysoko napotencovaným preparátem podáváme systému těla a mysli informaci, po jejíž aplikaci se sice už v prvních pár dnech mohou dostavit účinky v oblasti psychiky a stavu pociťované energie, ovšem změny na úrovni orgánů se projeví většinou až v závěsu po několika dnech a u nízkých vitalit až týdnech užívání. S vědomím toho je vždy zapotřebí určit si dopředu dostatečně dlouhou minimální dobu na pozorování a posouzení celostního vývoje při zvoleném dávkování.
