Autopatie je rovnocennou metodou k homeopatii

Příspěvek byl přednesen na 10. konferenci 2018.

Dobrý den. Jmenuji se Viktor Matys. Jsem absolventem Homeopatické akademie v Praze, kde jsem také získal základní výcvik v autopatii.

Klientka  ve středním věku si stěžuje  na:

• únavu
• plicní chlamydie
• potíže se štítnou žlázou, bere prášky

Z rozhovoru dále vyplývá, že je už léta rozvedená. Má dítě, které žije s klientkou. Aktuálně partnera nemá.

Stěžuje si dál, že ji kamarádky využívají jako vrbu. Běžně se jí se vším svěřují, dokonce i s nevěrami, na které jsou nezřídka pyšné. Povídá: „Já pak chodím po lese se psem, všechno se mi to honí v hlavě a nevím co s tím. Kolikrát znám i ty manžely a je to pro mě hrozně nepříjemné.“

Fyzicky má zvláštní symptom, že se vůbec nepotí. Když se zahřeje, tak zčervená, ale nepotí se.

Homeopaticky mě hned napadl lék Natrum Muriaticum, který má problém se vztahy a partnera má – i obrazně řečeno – někde daleko. Často bývají „vrbami“, protože umí naslouchat a taky umí držet tajemství. Téma zadržování se tu pak ukazuje i tím ne-pocením.

V té době jsem se s autopatií teprve seznamoval, zkoušel ji  na sobě, ale nějak ji neuměl nabízet klientům. Přeci jen jsem vnitřně měl blíž k homeopatii.

Na druhou stranu jsem už znal detoxikační autopatickou metodu, kdy se dělá autopatie z vařeného dechu čtyři týdny po sobě, každý týden se zvýší potence a celý cyklus se zakončí vyšší potencí z nevařeného preparátu.

Skutečnost, že klientka má plicní chlamydie, mě k vyzkoušení této metody autopatie lákala.

Klientka s autopatií bez problémů souhlasila. To byla i taková škola pro mě, že když to člověk moc neřeší, tak jdou věci přirozenou cestou a snáz.

Použili jsme tedy onen čtyřtýdenní cyklus detoxikace.

Případné použití homeopatického léku jsem měl v záloze a počítal jsem s jeho využitím později.

Kontrolu jsme si dohodli za 6 týdnů, aby si to, jak se říká, po skončení detoxikační autopatické kůry ještě mohlo trochu sednout.

Klientka na kontrole uvedla, že jí bylo celou dobu líto té vody, která tak marně proteče (další zajímavý symptom, že?).

Říká, že kromě první dávky měla pocit, že to s ní nic nedělá.

První dávku autopatie si udělala ráno, než šla do práce. Odpoledne na ni padla příšerná únava a měl obavu, jestli v tom stavu bude vůbec schopná řídit auto domů.

To je běžný projev, když organismus zahájí detoxikaci. Vyplavené toxiny na několik hodin zaplaví – a tak trochu otráví – organismus, než jsou vypuzeny ven močí, stolicí, potem… Z toho ta velká únava. V autopatii i homeopatii to známe dobře. Po vyplavení toxinů se člověk naopak cítí výrazně lépe.

Po třech týdnech kůry šla k lékaři na kontrolu s chlamydiemi. Objednaná byla už dříve, ještě než přišla ke mě. Kontrola nám tedy přišla vhod, jen bych si ji přál o něco později. Ale co. Výsledek kontroly byl, že chlamydie už nemá.

Dále jsem se na kontrole ptal, jak to má s těmi kamarádkami. To se ze široka usmála a pravila: „Tak ty už umím poslat do háje. Tedy, ne že až takhle, ale když nějaká začne, tak prostě převedu řeč na něco jiného. Nebo se mi jiná začala vykecávat po Skype, tak jsem to jen típla a nezapojila se.“

Narovnání vztahů je další celkem běžný výsledek úspěšné celostní léčby, kam autopatii zahrnujeme. Někdy vztahy bývají napjaté, někdy klient trpí pod diktátorem. Zajímavé je, že to narovnání se nikdy nedostane do roviny pomsty, nebo „teď mu to dám sežrat“, ale naopak se objeví řešení mírná, schůdná, která nevytvářejí problémy do budoucna. Je to něco tak úžasného, že sami klienti často nevěří, že to může mít spojitost s léčbou autopatií.

Další potíží, kterou na začátku měla, bylo, že se její tělo  neumělo potit. Když jsem se na to zeptal, odpověděla na oko podrážděně, ale s úsměvem: „Tak to vám taky musím poděkovat.“ Bylo vidět, že pocení sice není v první rovině něco, co by vítala, ale že si uvědomuje, že pro zdraví těla je to nezbytný proces. Její pot je navíc normální, nezapáchá, prostě zdravý.

Zbývala tedy ještě štítná žláza. S tou měla jít na kontrolu až za dva měsíce. Rozhodl jsem se, i vzhledem k současnému výsledku, s podáním homeopatického léku ještě počkat. Léčivé procesy v tu chvíli mohly svou dynamikou ještě probíhat a není dobré do toho zasahovat dalším lékem.

Pak už jsem klientku neviděl. Jen po asi pěti měsících jsem se přes společnou známou dověděl, že i štítná žláza je v pořádku a že její osvícená lékařka na dalším braní  léků netrvala.

Pro mě osobně to byla tehdy velká škola, že autopatie je minimálně rovnocennou metodou k homeopatii. Znal jsem už případy celkového vyléčení pomocí autopatie, ale teprve, když to člověk zažije ve své vlastní praxi, tak se to v něm definitivně zlomí. Pozitivně, samozřejmě.

Potud tedy zaznamenáváme velký úspěch. Jak praví básník: „Bouře skončila, mraky se rozplynuly, slunko opět vysvitlo, ptáci začali zpívat a máma zadělala na buchty.“

Případ měl ale zajímavé pokračování. Potkal jsem klientku zcela náhodou po dvou letech. A hned mi hlásila, že už to má všechno zase zpátky. To nebylo příjemné, ale taky ne neobvyklé. Prostě relaps. Jen mě udivilo, že když se potíže vracely, proč se neozvala? Odpověděla: „Já si vůbec nevzpomněla.“ To je hodně zvláštní, že? Po téměř zázračném úspěchu si vůbec nevzpomenout.

V naší praxi se s tímto paradoxem ovšem občas setkáme.

Hodně mi to vrtá hlavou, proč se to tak někdy děje. Jako by ti lidé souzněli víc se svými potížemi, než se stavem zdraví.

Coby dlouholetý buddhista v tom vidím otázku karmy. A taky tu je často diskutované téma, jestli je vlastně správně, když léčbou získává člověk zdraví jakoby zadarmo, zatímco jinak by si to musel poctivě odžít.

A zahrňme do úvah i klienty, které máme asi všichni rádi: Jsou to lidé, kteří na sobě pracují a nás navštíví jako součást toho všeho, co na sobě dělají.

To vše tvoří konglomerát mých úvah.

Mám zkušenost z meditace, že některé – nazvěme to stíny duše – díky meditaci velmi rychle mizí. Introspekce sama o osobě má silný léčivý účinek. Ale ani ne tak zdravotní, jako spíš vnitřní, související s celkovým náhledem na život.

No, je to možná velké téma. Já k tomu mám zatím takovou hypotézu, která se nabízí jak u zmíněných případů léčení, tak u práce na sobě: Je to o tom, že naše potíže mají vždy nějaký kořen. Pokud ten kořen přichází z vnějšku, tedy je to vliv okolí, pak se ho zbavíme poměrně snadno. Jen je potřeba si ho buď při meditaci uvědomit, nebo ho zasáhnout správnou léčbou. S kořenem pak mizí i vše, co se na něj za ty roky navázalo, nabalilo. To jsou pak ta zázračná uzdravení na všech rovinách – od těla, přes mysl až po vztahy. Když už to nemá na čem držet, jak by to tam mohlo zůstat?

Na druhou stranu: Kořen ale taky může být usazen v naší vlastní karmě. Vlastně tam není usazen, on je tou karmou. Pak takové případy buď vyléčení vzdorují, nebo, jako v uvedeném případě, sice k vyléčení dojde, ale po relapsu si klient prostě nevzpomene.

Zkrátka a dobře, něco si v životě taky musíme odžít. Zbytečný masochismus stranou. Jde spíš to to, že naše terapie často proletí kolem okamžiku porozumění, kolem toho aha efektu moc rychle a člověk se k němu potřebuje vrátit. Pak, když tím uvědoměním projde, to jeho život změní definitivně i bez našeho zásahu. Někdy si tu moudrost prostě raději odmakáme sami.

Zenový mistr Kyong Ho říkal svým žákům, aby netoužili po dokonalém zdraví, protože v dokonalém zdraví se skrývá lenost a nenasytnost. Říkal: Udělejte si medicínu ze své nemoci. Je jasné, jak to myslel.

Nechme tedy našim klientům jejich životní dráhu. Stačí, že děláme to nejlepší, co umíme.