Z knihy Autopatie, cesta k tělesné a duševní harmonii

30.3.2008 | Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz

3. Substance v jemnohmotném podání

Vlastnoruční výroba homeopatické potence je neocenitelná životní zkušenost. Otevře vám nový prostor k přemýšlení. Homeopatické pilulky ve skleněných nebo plastikových lahvičkách jsou v lékárně téměř k nerozeznání od ostatních léků. Ale když homeopatický preparát vyrábíte vlastní rukou, podobně jako to kdysi dělal Samuel Hahnemann, objevitel homeopatie a účinku vysoko zředěných substancí, pochopíte, že jste prakticky na té samé půdě jako alchymisté, jogíni a šamani – vyrábíte dobré kouzlo a z Něčeho děláte Nic. Z původních pár kapek rostlinné tinktury je nic již při třetím vylití lahvičky, ale vy stále doléváte destilovanou vodu a stále přenášíte jen jednu setinu objemu do další lahvičky, třicetkrát nebo šedesátkrát… A ono to pak funguje a léčí i tam, kde jiná léčba selhala. A k léčebnému účinku vysoko zředěné látky dochází i tam, kde je původní surová substance zcela bez vlivu na zdraví – např. zlato nebo kuchyňská sůl! Čím je to Něco zředěnější a jemnější, tím je to účinnější. Čím je to nevažitelnější, tím více se to podobá myšlence – tomu nejsilnějšímu a nejvlivnějšímu, co kdy je a bylo. Substance je zbavena své hrubé, materiální podoby a povýšena do ideální jemnohmotné sféry, odkud vše vyzařuje „dolů“ do materiálního světa – a čím níže to klesá, tím více se to znehodnocuje a vzdaluje od svého ideálního „dokonalého“ předobrazu. Čím výše to je , tím více to nabývá dokonalosti. Slovo jemnohmotný pochází z buddhistického kánonu, kde se tímto termínem označují vyšší, našimi pozemskými smysly nepostižitelné, hladiny existence. Platón byl mezi těmi, kdo něco takového tvrdili, když říkal, že hmotný svět je produktem, pouhým odleskem jemného, nehmotného světa idejí. Stejné názory najdete v židovské kabale, v józe, alchymii, v buddhismu a konec konců i v Bibli, kde se mluví o ráji, vyšším subtilním světě, odkud byl člověk vyhnán pro své touhy a poklesky do hrubého hmotného světa. Hezky tento hierarchický systém od subtilního nahoře k hmotnému dole vyjadřuje tvar evropských kostelních bání a buddhistických stůp. Od masivního, korpulentního dole – k štíhlosti, lehkosti až vyvanutí, k pozlacenému vrcholku nahoře. Tvar pyramidy vypovídá o tomtéž.

V homeopatii stojí tato idea vyššího nehmotného, v buddhistické terminologii jemnohmotného, v Hahnemannově duchovního, které je příčinou hrubě hmotných jevů, v samotné podstatě učení. Hanhnemann v § 9 a 10 svého Organonu (1. vydání 1810, česky Alternativa, 1993) zakládajícího díla oboru, říká, že: „Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou…“ „…pouze ono nehmotné, ona podstata oživující hmotný organismus /…/ mu propůjčuje veškeré cítění a řídí vykonávání jeho životních funkcí.“

Hahnemann byl mladším současníkem Emanuela Swedenborga (1688 – 1772) a nepochybně se nechal silně inspirovat myšlenkami švédského filosofa. Ten postavil svůj systém na poznatcích, nabytých ve stavech vyššího uvědomění, kdy navštívil nadřazené, nebeské světy, diskutoval s anděli a nechal se poučit o tom, jak funguje univerzum, hierarchicky uspořádané od hrubě hmotné sféry až po ty nejsubtilnější nebeské – je jich podle něj několik, hierarchicky nadřazených jedna druhé. Líčení nebeských světů z pera Swedenborgova je velmi podobné zprávám meditujících buddhistických mnichů i jogínů, kteří rovněž navštěvovali vyšší jemnohmotné světy či vyšší hladiny reality. Mnoho podobných líčení je v pálijském buddhistickém kánonu, popisujícím příběhy Buddhy a jeho žáků.

U Swedenborga vycházejícího z křesťanské tradice (jeho otec byl protestantský biskup a zpovědník švédské královny) se musíme na chvilku zastavit, protože zásadním způsobem ovlivnil nejen vývoj části evropského myšlení na konci 18. a v 19. stol. ale stál také u filosofických kořenů homeopatie i výroby a používání vysoko ředěných, potencovaných substancí.

Jednou z jeho základních myšlenek je, že člověk je multidimenzionální bytost, žijící zároveň jak v hrubě materiální sféře na zemi, tak i, svým myšlením a cítěním, ve vyšší sféře, v nebi. Tu vyšší, nebeskou část člověka nazývá vnitřním Člověkem. Nejprve se něco musí přihodit v jemnohmotné sféře nebeské a teprve pak se to projeví v hruběhmotné pozemské sféře, v těle. Tyto sféry jsou pevně propojeny a nižší sféra je trvale, vteřinu od vteřiny, generována tou vyšší. Swedenborg říká, že se nemůže pohnout dokonce „ani chloupek zvířete“, aniž by tato událost neměla kořeny ve vyšší sféře. Příčina jakéhokoliv jevu, věci nebo události je vždy jemnohmotná, vliv se šíří směrem dolů do hruběhmotné sféry. Jemnohmotná nebeská sféra přitom není člověku vnější, ale naopak vnitřní. Cesta vzhůru neznamená ven, ale dovnitř. Obdobně přemýšleli již před tím súfisté a v křesťanské tradici rosenkruciáni, když připodobňovali člověka ke struně, natažené a kmitající mezi nebem a zemí, po níž může vědomí putovat vzhůru k subtilnějším vibracím nebo dolů k nižším hmotným vibracím. K podobenství o struně se ještě vrátíme.

Ale nyní zpět k Swedenborgovi a zejména k jeho vyznavačům v řadách homeopatů. Mezi nejvýznačnější z nich patřili Američané Constatin Hering a James Tyler Kent. Oba navštěvovali se svými žáky a rodinami pravidelně Swdenborgovskou svatyni jeho Nové církve. Oba jsou autory moderní homeopatické filosofie a metodiky léčby prováděné prostřednictvím vysoko zředěných látek, přičemž vycházeli důsledně ze swedenborgského názoru na uspořádání univerza. Kent říká, že člověka si lze představit jako bod a kolem něj tři soustředné kružnice. Bod je vnitřní Člověk , Člověk s velkým Č, člověk duchovní, který kolem sebe vytváří v prvním kruhu mysl, v druhém emoce a ve třetím hmotné fyzické orgány. Organizace celého systému se děje z centra. Nemoc znamená narušení organizace vedené z centra. Nemoc, dezorganizace, musí být odstraněna v nehmotném centru a nahražena znovunastolením organizace. Na nehmotné centrum působí lék v nehmotném zředění.

Je důležité si v této souvislosti uvědomit, že ono centrum není žádnou dokonalou duší, byť se nachází v nebeské (duchovní) úrovni bytí. Může být individuálně i dosti nedokonalé a jeho nedokonalost má být léčena, protože produkuje nemoci v naší hladině vnímání – v naší mysli a fyzickém těle. Připomeňme si, že podle Swedenborga je vyšších (nebeských) hladin řada a jsou podle své dokonalosti řazeny pod sebou. Nejsou od sebe zcela odděleny, ale jedna vyplývá z druhé. Směrem dolů dokonalosti stále ubývá.

Hering již před tím stanovil pravidlo, vypozorované z reakcí lidí na homeopatický lék v nehmotné potenci, a to, že po přesně předepsaném celostně působícím léku se první léčí to, co je nehmotnému centru nejblíže, mysl. Další jsou na řadě emoce a teprve pak se přelévá léčivá vlna i na fyzické orgány, a to opět hierarchizovaně, nejdříve se léčí ty centrální a životně nejdůležitější, jako je např. srdce, které jsou zase v hierarchii nejblíže k onomu idividuálnímu duchovnímu centru (které je však proměnné a nikoliv dokonalé).

Amerika byla v 19. století velmi duchovně orientovaná země a většina obyvatel měla silně religiozní cítění. Snad je to dáno tradicí – počínaje otci Poutníky na lodi Myflower přes zakladatele USA Washingtona, Jeffersona a Franklina, kteří byli rosenkruciáni i zednáři ( pozoruhodné je, že také Hahnemann byl zednář). Rovněž Swedenborgovo učení se v USA uchytilo víc než kdekoliv jinde. Právě homeopaté, silně ovlivnění Swedenborgem, byli na konci 19. století mnohde rozšířeni více než lékaři praktikující běžnou materialistickou medicínu. Bylo tudíž zcela přirozené, že většina amerických homeopatů věřila, v souladu s paragrafem 9 Hahnemannova Organonu, že přesně podaným lékem ve vysoké nehmotné potenci není pozitivně ovlivněn jen stav fyzických orgánů, ale nejdříve jemnohmotné centrum, duchovní střed člověka, a tím konec konců i jeho příští zrození (přechod vědomí) do nebeských světů atd. I když se o tom v lékařských homeopatických knihách moc nemluvilo, byla to samozřejmost, logicky vyplývající z homeopatické filosofie. Homeopatie a používání vysoko zředěných látek, oné „duchovní síly skrývající se v lécích“ ( Hahnemann), je tudíž ve svých základech religiozním systémem. Celostní působení nehmotného léku, zaměřené primárně na nehmotnou hierarchicky nadřazenou, určující sféru člověka, nezahrnuje jen povznesení hmotného těla na vyšší úroveň zdraví. V prvním plánu jde o povznesení vědomí ( ducha, duše, mysli – dosaďte si podle vlastního přesvědčení) na poněkud vyšší úroveň duchovní, od toho je druhotně odvozeno zlepšení na ní závislé fyzické formy.

Vysoko potencovaná – zředěná, substance působí na nehmotné centrum , onoho vnitřního Člověka, na principu resonance. Když vedle sebe umístíte dvě stejně naladěné ladičky a do jedné z nich udeříte, ta druhá se také rozezvučí. Když vedle sebe umístíte dvě zcela různě naladěné ladičky a do jedné udeříte, ta druhá se ani nezachvěje. V prvním případě vznikla rezonance, v druhém nikoliv. Hledáme lék, který by měl co nejpodobnější naladění, jako má pacient. Ten pak dokáže v nehmotné potenci rozeznít nehmotné pacientovo centrum v jeho vlastní původní (zdravé) melodii. Jiný než podobně (nebo stejně) naladěný to neumí. Jeden homeopatický časopis se dokonce jmenuje Rezonance. Pojem rezonance přímo vede k pojmu frekvence. Ladičky musí být naladěny na stejnou frekvenci neboli kmitočet, počet kmitů za vteřinu. Pokud se frekvence liší jen trochu, může být silnějšími opakovanými údery přece jen slabší rezonance druhé ladičky vyvolána. Ta však zazní ve své původní frekvenci, nikoliv ve frekvenci té druhé. Pokud si nejsou frekvence ani podobné, k rezonanci nedojde.

Takže tu máme člověka s jeho individuální frekvencí, frekvencí jeho osobní struny natažené mezi nebem a zemí (spíše mezi více „nebi a zemí“) a hledáme nějakou podobnou frekvenci v přírodě, která by s ním rezonovala, která by byla podobná. Poznáme ji tak, že vyvolává ve zdravých zkušebních osobách určité symptomy, dočasné změny v mentálním a fyzickém těle. My homeopaté ve své praxi zjišťujeme porovnáním pacientova případu s Materií medikou, že symptomy našeho pacienta, čili symptomy produkované jeho nehmotným organizačním systémem, dynamis (Hahnemann), se shodují se symptomy toho určitého a nikoliv jiného léku. Vlastnosti i potíže, které máme léčit, jsou podobné působení toho kterého léku na člověka. To znamená, že lék musí mít podobné frekvenční vlastnosti, jako duchovní dynamis toho kterého člověka, produkující podobné symptomy. Proto je lék schopen, naředěn do jemnohmotné úrovně, vzbudit ve vyšší úrovni, dynamis, tohoto člověka rezonanci a znovu rozeznít v původní harmonii celý pomalu se hroutící a vyhasínající systém. Nemoc, porucha, nikdy nemá lokální původ, ale vždy signalizuje závadu, nedostatečnost v nehmotném organizačním centru. Nemoc, byť vnímaná jako nepatrná a lokální, je vždy poruchou centra a tedy i celku.

Existuje homeopatické repertorium, tabulkový abecední seznam symptomů, nemocí, potíží a lidských vlastností a ke každé takové rubrice – symptomu (jsou jich desítky tisíc) je přiřazen soupis léků, vykazujících takovou vlastnost, léků způsobujících ten který symptom. To nám pomáhá nalézt mezi stovkami popisů léků v materii medice jeden pravý, nejpodobnější. Ten má pak šanci rezonovat v homeopatickém zředění s vyššími jemnohmotnými polohami naší struny – pacienta. Vedle představy struny, doporučované rosenkruciány a súfisty, bych spíše navrhl představu kyvadla, upevněného někde nahoře v těch nejjemnějších sférách a volně kmitajícího dole, přičemž ten nejsubtilnější impuls nahoře způsobí velkou změnu rozkmitu kyvadla dole, v hruběhmotné sféře. Nebo můžeme použít přirovnání k elektronovému paprsku v televizní obrazovce, jehož nepatrné vychýlení blízko emitujícícho zdroje se projeví velkou změnou o dvacet centimetrů dále na stínítku obrazovky. Příčina čehokoliv, co se děje v systému (organismu) je prvotně v jemnohmotné sféře, odkud se vše šíří směrem dolů.

4. Více o vibracích

Vše jsou vibrace. Říká to moderní kvantová fyzika stejně jako vlnová fyzikální teorie a v době televizorů je to každému naprosto pochopitelná myšlenka. I ty nejromantičtější nebo nejdivočejší a neiteligentnější (nejhloupější) televizní příběhy, ty nejpopulárnější televizní krásky a nejsympatičtější politikové – jsou v televizním přístroji jen vibrace, vlnění, elektrické kmity, efekt elektronového paprsku na stínítku obrazovky. A v reálu? Zase vibrace světla vnímané okem, vibrace zvuku vnímané uchem, vibrace tlaku vnímané hmatem…Současná věda dospívá ve shodě s taoismem k názoru, že je veškerá realita tvořena vibracemi, oscilacemi. Oscilacemi čeho? O tom se někdy vedou spory. Zda subatomových částic, éteru, časoprostoru, jin a jang? V konečném důsledku asi oscilace vědomí či přesněji mysli – jak o tom hovoří po tisíciletí buddhisté. Ti v učení Abhidhamma popisují, že se veškerá realita skládá z oddělených úseků, z myšlenkových okamžiků, které byly rozpoznány lupou soustředěné meditace. Těch okamžiků může být v jedné vteřině třeba několik bilionů a mezi nimi je malá mezera – nic. Připomíná to okénka na filmovém pásu. Jakási kvanta mysli. Realita se skládá z frekvencí mysli.

Že je to subjektivismus? Že je to naopak? Že svět není vytvořen myslí, ale je na nás nezávislá entita? Tato myšlenka objektivního světa, vlastní tzv. karteziánské (dnes převažující) vědě, vznikla z čistě religiosního předpokladu, který si stanovil v 17. stol. René Descartes a před ním již i jiní, že totiž svět byl kdysi stvořen objektivním Bohem a proto musí být také zcela objektivním a nezávislým na pozorovateli. Vychází z naprosto nepochopitelného názoru, že pozorovatel, zvaný „vědec“, není aktivní součástí tohoto pozorovaného světa, a proto jej může nezaujatě hodnotit. Ve skutečnosti, když se nad tím opravdu poctivě zamyslíme, ještě nikdy nikdo neprokázal, že existuje něco mimo mysl. Stejně jako se dosud neprokázalo, že existuje nějaká „objektivní mysl“.

Dokonce i současní fyzikové dospívají k názoru, že pozorující subjekt je součástí pozorovaného procesu, nikoliv jakýmsi „objektivním pozorovatelem“. Např. v teorii „superstrun“. Tato teorie také říká, že hmotné částice jsou jakési kmitající ministruny – neníliž to zajímavá terminologická shoda s rosenkruciány a súfisty? A tak se vše vrací ke staré pravdě buddhistů, taoistů i jiných, že vše je v mysli. A ve vědomí, které je ovšem součástí mysli. Mysl samozřejmě má i nevědomé obsahy (viz Freud, Jung atp.), o nichž se však dovíme jen tak, že se přece jen nějak dostanou do vědomí. Jediná skutečná a upřímná i nevyvratitelná pravda o tak zvané realitě je ta, že co není ve vědomí, o tom se nedá říci dokonce ani to, že to není. Jakmile bychom o něčem řekli že „to“ není, už je „to“ ve vědomí nebo alespoň v podvědomí. Chybou ovšem je říkat, že je něco „jen“ v mysli, „jen“ ve vědomí. Protože mysl je obrovská a neohraničená. Její součástí jsou i všechny tak zvané „přírodní zákony“ současné vědy. Obsahuje všechny potenciální možnosti a může se individuálně upínat k čemukoliv, v závislosti na panující „lásce“ ( jak říká Swedenborg) nebo na panující „touze“ jak říká Buddha.

Podle buddhistů je svět stvořen myslí a sestává z myšlenkových okamžiků. Neboli z vibrací či frekvencí vědomí. Řekli to dva a půl tisíce let před tím, než to zjistili naši vědci, zúžili to jen na hmotu, jeden z projevů mysli1 a začali tomu říkat kvantová fyzika.

Zdá se také na základě toho, co řekli na toto téma vysoce vyspělí jedinci, že čím výše se vědomí jedince dostává, čím výše upíná svou pozornost, tím jemnější jsou vibrace, a tím více se stírá rozdíl mezi individuálním a obecným. V nejvyšších sférách existuje jakási oblast společné mysli i vědomí. Je to tam, kde dosahují vibrace nejvyšších frekvencí. Pocit individuality a oddělenosti od ostatních roste směrem dolů k nižším hruběhmotným polohám, charakterizovaným poklesem frekvence. Čím výše se pozornost upíná, tím spíše je individuální vědomí schopné splynout s vědomím „ostatních“, s univerzem, tím méně je individuální. V konečném důsledku je silný pocit individuality, oddělenosti a egoismu, spojených s velkým utrpením, bojem, zvýšenou nejistotou atp. vlastností těch nejnižších poloh.

Nemoc a utrpení vzniká a posiluje tehdy, když se naše pozornost, vědomí a s ním i organismus na něm plně závislý, propadá do nižších frekvenčních poloh. Lidské tělo, vytvořené na základě vysokých frekvenčních vzorů v jemnohmotné sféře, ztrácí podporu a výživu těchto vysokých frekvencí, je od nich odtrženo a upadá do nižších poloh, do entropie, ztrácí se koordinace funkcí a orgánů. Buňky se mohou například nekoordinovaně množit, čemuž říkáme rakovina. Imunitní systém začíná nekoordinovaně bojovat sám proti sobě autoimunitními poruchami, např. ekzémy, astmatem atp. Na mentální úrovni je průvodcem takového procesu úzkost, neboli vědomí, že mysl i tělo ztrácí svou výživu shora, vzdaluje se svému ideálu, frekvenčnímu vzoru sídlícímu nahoře, ztrácí s ním kontakt a začíná podléhat zániku. Z etického hlediska vzniká při tomto procesu směrem dolů posun k egoismu, zaměření na vlastní potíže a touhy, obviňování jiných, nepříjemný až děsivý pocit oddělení od ostatních – ale hlavně od vyšší frekvenční sféry, kde jsme si všichni mnohem blíže.

Z hlediska člověka a jeho prožívání i jeho zdraví může hodně záležet na tom, k jakým frekvencím své vědomí, svou pozornost upíná. S pozorností upřenou na účinnou lásku (Swedenborg i Buddha), soucit, nebo na Boha, který pro nás symbolizuje tyto vlastnosti, se může zvýšit i celková frekvence organismu (podružných, odvozených frekvencí). Odtud plynou „záhadná“ vyléčení pomocí meditace, autosugesce atp.

Frekvenci vědomí i organismu lze zvýšit také potencovanou vysoko zředěnou substancí, která je frekvenčně blízká danému organismu, takže je schopen s ní na své jemnohmotné úrovni rezonovat a znovu zaznít v původní čili zdravé frekvenci.

Frekvenční hierarchii odpovídá v těle systém čaker, jakýchsi energetických vírů v těle, které popisuje stará indická filosofie. Těchto sedm energetických center má vztah k různým vibračním rovinám života. Nejnižší čakra symbolizuje vztah k hmotě, k zemi, k nejnižším frekvencím, ve vztahu k lidem má pak symboliku peněz. Druhá nejnižší čakra je sexuální sféra. Čakra solar plexus má silný vztah ke společenskému úspěchu v běžných vztazích. Srdeční čakra vyjadřuje lásku, krční čakra komunikaci, čakra mezi obočím se vztahuje k vyšším polohám mysli a čakra umístěná nad temenem hlavy nás spojuje s nejvyššími spirituálními polohami, odkud do nás proudí vyšší organizační frekvence z jemnohmotné sféry. Některé čakry se mohou uzavírat, jiné jsou naopak aktivní a lidé na ně soustředí svou pozornost a podle toho se v životě projevují na mentální i fyzické úrovni. V poslední době většina lidí upíná svou pozornost na ty nejnižší energetické hladiny, silně podporována například médii, reklamou či programy politických stran. Všechny tyto společenské projevy působí téměř výhradně na úrovni nejnižších čaker, strhují pozornost lidí k nejnižším frekvenčním rovinám existence – věcem, penězům, chemicky upraveným potravinám, egoismu a násilí. Tím je dále snižována celková frekvence organismu a ten upadá snadněji do nemoci. Lidé mají nyní mnohem více chronických, čili nevyléčitelných, nemocí než kdykoliv dříve. Jsou stále více odtrhováni od vyšší frekvenční sféry, odkud pocházejí. Jin však zákonitě vyvolává reakci Jang a tak se nyní více lidí než kdykoliv dříve snaží najít opět vztah k vysoké frekvenční oblasti. Proto se, navzdory mocným silám destrukce působícím na nízkých frekvencích a strhujícím člověka dolů, tak šíří např. zájem o homeopatii, buddhismus, alternativní léčbu a o spiritualitu. O opětovné navázání osobního vztahu s vyšší kreativní sférou. Někdy se tomuto neorganizovanému hnutí, které se nicméně týká velmi významné části lidí západního světa, říká „nová religiosita“ nebo New Age.

Určitá frekvence je schopna vytvářet zcela určité hmotné struktury či tvary. O tom vypovídají i fyzikální pokusy, které provedl švýcarský filosof Hans Jenny. Na kovovou desku nasypal jemný písek a stejnoměrně jej rozprostřel. Pak desku rozkmital. Určité frekvence způsobily specifické uspořádání písku do obrazců, které se vytvoří právě jen při určité frekvenci. Při změně kmitočtu vzniknou jiné obrazce, odpovídající změněnému kmitočtu.

Z pokusu je zcela zřejmé, že určitá frekvence, kmitočet, je schopna vytvořit určité odpovídající tvary a formy, působí-li v určitém prostředí (v pokusu je tím utvářeným prostředím písek). Analogicky k tomu si snadno představíme, že také lidské tělo se všemi orgány je vytvářeno a udržováno jistými tvůrčími, organizujícími frekvencemi.

Hierarchicky nejvyšší frekvence mají největší kreativní vliv a existují v nadsmyslové oblasti. Naše vnější fyzické smysly jsou obráceny do hmotného světa a jsou schopny vnímat na jeho hruběhmotné, nízké frekvenci, na kterou jsou naladěny. Nemohou vnímat (s výjimkou mysli samotné, kterou buddhisté označují za šestý smysl) jemnohmotné, hierarchicky vyšší frekvence. Totéž se týká vědeckých přístrojů.

Jak už bylo naznačeno, v našem světě se zdá být přirozený běžný a zákonitý postupný sestup k nižším frekvencím, k větší oddělenosti, individualitě a egoismu. U někoho ten proces probíhá pomalu, nepozorovatelně, u někoho rychle. Vzpomeňme na biblický příběh vyhnání Adama a Evy z ráje. Symbolizuje sestup z jemnohmotné, eticky vyšší a blaženější sféry vyšší jednoty, kde nebylo co skrývat, do hruběhmotného světa protikladů, osobního strádání a oddělení (osamění). Nemoc je neuspořádanost, vznikající v nižších hladinách nadřazené kreativní sféry. Opačná cesta je možná, ale vždy jen na základě soustředěného úsilí a překonání tendencí působících směrem dolů.

Jak člověk stárne jeho centrální frekvence klesá, což je posíleno intenzitou s jakou vtupuje do nižšího hruběhmotného prostředí, oblastí nízkých myšlenkových frekvencí, strachu, nenávisti, závisti, odporu atp. Vliv původní vnitřní kreativní frekvence na tyto ji obalující přidružené nižší frekvence slábne, nakonec mohou navzájem téměř ztratit kontakt – a to znamená sílící disharmonii, neuspořádanost (např. rakovinu), zánik a smrt těchto nižších odvozených frekvencí, jejichž energie musí být stále napájena z vyšších. Zanikající nižší odvozené fyzické frekvence již příliš poklesly, příliš se vzdálily od centrální, nemohou podle ní dál rezonovat a tím ztratily vibrační energetický zdroj. Proto končí, umírají. Ale právě nižší, smysly vnímatelné frekvence jsou obvykle obecně vnímány jako člověk, či jako individualita. Jedná se však jen o „ vnějšího“ nebo „přírodního“ člověka, jak říká Swedenborg. Vyšší a vnitřnější centrální frekvence člověka dále existují, k nim se znovu upne pozornost- vědomí v okamžiku smrti, kdy hruběhmotné frekvence – orgány zanikají vlivem entropie. Tyto centrální vysoké frekvence po čase opět vytvoří v interakci s frekvencemi prostředí nové tělo. Za prostředí lze považovat i rodiče respektive jejich pohlavní buňky. Pokud je centrální frekvence opravdu velmi vysoká (její kmitočet nebyl snížen v průběhu života nebo byl i zvýšen stykem s vysokofrekvenčními stimuly lásky, moudrosti nebo přesným vysoko potencovaným lékem), nové tělo je vytvořeno na vyšší frekvenci, ve vyšším (nebeském) světě, kde panuje nižší míra utrpení, menší iluze individuality, více lásky a spojení s ostatními, více klidu a tolerance. Pokud však byla centrální frekvence člověka silně ovlivněna a tedy výrazně snížena nízkými frekvencemi nenávisti, touhy po ublížení jiným a podobně, může nové tělo vzniknout ve světě nižším, plném nízkých vibrací, produkujících vyšší míru utrpení a nejistoty, než tomu bylo v jeho předchozím zrození.

A tak se nám může jevit celý svět interakcí, vnímaných jako etické, religiozní, objektivní nebo subjektivní také jen jako neosobní svět vibrací. Buddha kdysi odhalil, že jsou to v samotném základě neosobní vibrace mysli. Také hmota, substance, je produktem propojení smyslové sféry s myslí, je součástí sféry mysli, která zahrnuje vše a je příčinou všeho. Starý princip, známý všem idealistickým filosofickým systémům – prvotnost mysli před hmotou. Hmota je vibrací a je také produktem mysli. Oddělením od světa vibrací a tedy i mysli ustává svět a tím také utrpení, je to pro nás nepředstavitelný stav nirvány, stav ani existence, ani neexistence, stav poznání všeho. V buddhistické filosofii stav absolutního zdraví.

Kauzální vazby mezi jevy, osobami, událostmi atp. nejsou horizontální, jak to vidí současná věda a prostý přírodní rozum upínající se jen k nízkým frekvencím hmoty, ale vertikální, hierarchické, jevy i osoby se navzájem stýkají ve vyšší, duchovní, vyšší vibrační, jemnohmotné sféře. Jestliže Hanhnemann říká, že příčina zdraví a nemoci je ve vyšší, duchovní sféře, myslí tím právě toto. Nákaza se nešíří bacilem (virem atp.), ale disonancí a disharmonií ve vyšší sféře. Bacil je tvor, spokojeně parazitující na produktech chorobné disonance (toxinech, výpotcích atp.) a na disonancí oslabených tkáních. Vysoko zředěný a s nehmotnou kreativní frekvencí resonující lék nastolí opět řád a harmonii a „choroboplodné“ mikroorganismy odcházejí, protože již nenacházejí vhodnou půdu pro svou existenci. Jakákoliv chronická nemoc, počínaje sennou rýmou a konče těžkým srdečním onemocněním nebo šílenstvím znamená, že organismus je v různé míře odtržen od působení vysokofrekvenčního jemnohmotného (v terminoligii materialistů nehmotného) organizačního vibračního vzoru, vnitřního Člověka (Swdenborg, Kent), vyživujícího či vlastně trvale vteřinu po vteřině vytvářejícího individuální hmotné tělo.

Shrnutí:

  • Univerzum je postaveno na vztazích, daných frekvencí a rezonancí.
  • Velmi vysoké ( mnohem vyšší než nejvyšší hmotnými přístroji detekovatelné) spirituální či jemnohmotné frekvence jsou původcem jak nižších myšlenkových tak ještě nižších hmotných frekvencí.
  • Velmi vysoké spirituální frekvence mají tudíž kreativní charakter.
  • Organismus je neustále odvozován a vyživován z jemné vysokofrekvenční kreativní sféry.
  • Poklesne-li vlivem interakce s prostředím, zejména však vlivem stresu, ať již psychického, sociálního, ekologického či jiného, nebo jen pouhým postupem času frekvence organismu, a tím dojde k onemocnění, je možné tuto frekvenci zvýšit resonancí s podobně frekvenčně laděnou substancí, pokud byla potencováním (homeopatickým ředěním) povýšena do vysokofrekvenční jemnohmotné kreativní sféry. Porucha zdraví (byť lokální) se vždy týká jemnohmotné oblasti člověka a je z ní generována.
  • Léčivá substance je ředěním vodou povýšena do vyšší frekvenční jemnohmotné sféry, čím více je ředěna, tím vyšší frekvenční sféry dosahuje.
  • Prvořadým cílem homeopata je nalézt substanci, rezonující s kreativní frekvencí daného jedince a tu mu pak podat v homeopaticky ředěné formě. Tím se celý organismus dostane na vyšší frekvenci a do vyššího stavu uspořádanosti, zdraví. Více pak rezonuje s nejvyššími kreativními frekvencemi, nesoucími jakýsi ideální model či strukturu člověka (Swedenborg a Kent píší Člověka).
  • Čím více klesá frekvence jedince směrem od nejvyšších kreativních frekvencí (NKF), tím více se zvětšuje utrpení a chronická náchylnost k nemocem.
  • Čím více klesá frekvence jedince směrem od NKF, tím více klesá schopnost organismu podržet svou původní strukturu. Ta se s poklesem centrální frekvence začíná rozpadat, měnit v jinou, méně organizovanou, odpovídající své nižší frekvenci.
  • Každá frekvence vytváří v určitém prostředí zcela určité struktury. Je proto možné, že pokles frekvence způsobí nejen nemoci, neboli chyby či zmatek v původní struktuře myšlení a orgánů, ale možná (po smrti) i znovuzrození v nižším frekvenčním stavu, jemuž odpovídají např. zvířecí struktury těla a mysli. Nižší frekvenční stavy přinášejí stavy zvýšeného trpení, nejistoty a turbulence.
  • Existence ve vyšších frekvenčních stavech, než v jakých se manifestuje náš svět, se nazývá nebeská. Jsou frekvenční hladiny, nazývané v terminologii různých náboženství „nebe“. Podle buddhistů, Swedenborga, jógy, kabaly, islámu i dalších systémů je jich několik, hierarchicky uspořádaných „nad sebou“. Jedno vyplývá z druhého, nižší z vyššího. Mohli bychom dodat: některá jsou vyšší a některá nižší podle výšky kmitočtu svých frekvenčních stavů.
  • Při smrti člověka se oddělí nízké hmotné frekvence těla od vědomí člověka, sídlícího ve vyšších frekvenčních hladinách. Tím hmotné frekvence zanikají a hmotná struktura se začne rozpadat. Tomu například odpovídají zážitky blízké smrti (NDE – near death experience), nastávající v klinické smrti, neboli v první fázi umírání. Pokud se podařilo umírající zachránit, referovali pak o svých zážitcích, při nichž mohli pozorovat své mrtvé oddělené tělo zdálky, jejich vědomí již nebylo na tělo vázané, cítili lehkost a úlevu, procházeli velmi rychle jakýmsi filmem svého života, a to zpětně – tedy procházeli frekvenčními stavy mysli, které prodělali od narození, ap. V renomovaném lékařském časopise Lancet vyšla v č. 359 z prosince 2001 statistická studie holandského lékaře Pim van Lomela o tom, že „ 45% dospělých a více než 85% dětí, prošlých život ohrožující nemocí, mělo NDE“. Převažující počet dospělých, kteří NDE neměli, vysvětluje tím, že na ně zapomněli. Takže i podle současné lékařské vědy vysoké procento lidí prodělávajících proces prvního stadia umírání prožilo i popsalo zážitky spojené s oddělením vyšších frekvencí mysli od hmotného těla. Uvedená studie dokazuje (i když to netvrdí), že člověk je vícedimenzionální bytost, existující zároveň v různých hierarchicky spojených (frekvenčních) hladinách. Článek mezi jiným říká: „Nic neukazuje na to, že tyto zážitky nadcházející po zástavě srdce, byly způsobeny psychologickými, neurofyziologickými nebo fyziologickými faktory.“

Je nutno si při těchto úvahách stále uvědomovat, že všichni lidé, kteří dosáhli vysokých spirituálních vhledů, mluvili řečí své doby – a to jen proto, aby jim ostatní mohli porozumět. Lidská řeč je symbolický nástroj, vycházející z výrazů platných pro běžnou životní zkušenost. Když fyzik hovoří o „poli“ nemyslí tím pole brambor nebo pšenice, ale něco jiného. Když mluvíme o vibraci, představujeme si obyčejnou kovovou chvějící se ladičku, případně jakousi nakreslenou sinusoidu. Životní zkušenost lidí se ale mění a terminologie a technika zastarává. Takže je docela dobře možné také říci: vibrace či frekvence jsou asi tím nejlepším modelem (nebo snad metaforou?) pro současníka, jak uvedené jevy týkající se působení potencí zředěných substancí na vysoké sféry člověka a odvozeně na jeho nižší sféry pochopit. Nicméně je možné lék užít v souladu s vypozorovanými principy a zákonitostmi léčby a nesnažit se pochopit vůbec nic – protože to ani není podstatné. Vyhneme se tím terminologickým a ideovým, ne-li přímo náboženským, sporům. Buddha dává nádherné podobenství: Muž je na bojišti zasažen jedovatým šípem, povolají lékaře, aby šíp odstranil. Zraněný však žádá, aby dříve, než odstraní šíp, mu řekli, kdo jej vystřelil, na jakou vzdálenost, kdo byli jeho bratři a sestry… Než se zraněný vše doví, jed pronikne do těla a on zemře. Místo teoretizování je lépe co nejrychleji vytáhnout šíp. Někteří z nás však teorii milují a nemohou bez ní být.



Svědectví

Autopatie již pomohla mnoha lidem. Podívejte se, nebo si přečtěte svědectví od některých konkrétních osob.

mapa poradců

Mapa poradců

Najděte nejbližšího poradce autopatie ve vašem okolí.

Najít poradce